Velký lehosraz v Nivnici u Uherského Brodu - 8.9. až 11.9.2010
0
Spustit prezentaci Nahlásit album
Vytvořte ze svých fotek: Fotoknihu Pexeso Kalendář Fotky
Milan pro mě přijel s vlekem do Hradce. Pod plachtou jsou ještě vidět obě naše leha. Milanův Ibex se tam na postavení vešel jen tak tak.
Tohle vozítko bude mít za úkol dotáhnout cennej náklad asi 250 kiláků do Nivnice a zase zpátky.
Všechen můj bordel jsem naházel na zadní sedadlo, protože celej kufr už byl zabranej Milanovou výbavou na čtyři dny.
Oproti původnímu plánu máme trochu zpoždění. Milan už je viditelně natěšenej a připravenej ke startu.
Víc už jsme se nezdržovali a vyrazili výpadovkou směrem na Brno. V tu chvíli mě bohužel nenapadlo plánovat trasu přes Brno a volil jsem kratší přes Moravskou Třebovou a pak do Uherskýho Hradiště vesničkama.
Několikrát jsme zabloudili a v jednom místě dokonce museli odpojit vlek a ručně ho otočit, protože nás navigace nasměrovala do slepý ulice, která ani v reálu nebyla značená jako slepá. Bohužel autem se tam opravdu projet nedalo a otočit se s vlekem už vůbec ne. Tak naštvanýho Milana, jakej byl při odpojování a otáčení vleku jsem ještě neviděl :-)
Po více jak pěti hodinách cesty jsme konečně dojeli do kempu v Nivnici.
Pro auta povalečů tu byla vyhrazená extra plocha, takže jsme s hledáním místa neměli sebemenší problém.
Osatatní známí povaleči - Marta, Míla a Zdenda na nás už čekali. Ve čtvrtek večer by měl ještě dorazit Kamil.
Tenhle modrej stan se stane pro následující tři dny a tři noci naším domovem.
Kousek od nás mě zaujal tenhle obří stan se siluetou lehokola na plátně. Později jsem se dozvěděl, že v něm bydlí jediněj povaleč. Má tu spoustu místa nejen pro sebe a svoje věci, ale i pro zaparkování svýho velogauče :-) To já se do našeho stanu musím naskládat s Milanem a s nezbytnejma věcma. Leha musí zůstat venku.
Večer ještě chvíli kecáme s ostatníma a pak zalejzáme spát. Navíc se začíná zvedat vítr a vzhledem k ne moc příznivý předpovědi na čtvrtek jsme byli sami zvědaví, co do rána přinese.
Ve čtvrtek mě budí kolem pátý hodiny ráno silnej déšť, kterej bubnoval na stan. Sílil v několika vlnách a vzhledem k tomu, že byl plánovanej odjezd na vyjížďku v 9 ráno jsem doufal, že to do tý doby ustane a znovu se mi podařilo usnout. Podruhý jsme se vzbudili oba před osmou hodinou a slyšeli jsme už jen stálej a intenzivní déšť. I když to původně vypadalo beznadějně, vyhrabali jsme se ze spacáků až v 9 s tím, že nikam nepojedem. Naštěstí pršet přestalo a odjezd byl zároveň odloženej až na desátou hodinu. Pohodlne jsme tedy stihli vyložit kola z vleku a všechno připravit na vyjížďku.
Všude bylo mokro, ale naštěstí pršet přestalo a během vyjížďky spadlo už jenom pár kapek. Tady se seskupujem po zdolání prvního táhlýho stoupání.
Milan se před necelym tejdnem navíc vrátil společně s Mílou a Zdendou z lehoexpedice k Baltu, kde si vody užili až až, takže pokud by teď pořád pršelo, určitě by ho z vyhřátýho spacáku a stanu nikdo nedostal.
Kravičky pasoucí se na okolních loukách byly však spokojený a zdálo se, že je nějakej déšť vůbec nemůže rozhodit.
Mraky byly to dopoledne hodně nízko.
Marta vypadá ve svym pršiplášti jako od protichemický jednotky :-)
Po zdolání dalšího, tentokrát už šotolinovýho táhlýho stoupáku přijíždíme k rozcestníku Kammená búda. Tady se celá naše lehoskupina rozdělí.
Postupně sem dojíždí i ti pomalejší a koncentrace povalečů se začíná zvyšovat.
Každej si samozřejmě musí všechno zdokumentovat, protože tolik lehostrojů pohromadě se vidí maximálně 1x do roka při podobnejch srazech.
Poté, co jsme se všichni znovu seskupili Aleš vysvětluje možný varianty cesty. Ta jednodušší je sjet hned dolů do Vápenek a jít rovnou na oběd. Ta složitější je pokračovat dalších asi pět kiláků do táhlýho stoupáku až na Velkou Javořinu - nejvyšší vrchol Bílejch Karpat, na němž se tyčí vysílač.
Zdenda s Mílou váhají. Minulej sraz v Kateřině jsme na horskou vyjížďku na Černou horu nakonec nejeli, a přece by bylo škoda nevyjet si ani tady, když už jsme se sem táhli 250 kiláků z domova.
Já mezi tím pořizuju tenhle akční záběr, na kterym Jurimír cosi vášnivě vysvětluje jinýmu povaleči. Nerozuměl jsem všechno, co říkal a ani si to už nepamatuju, ale proč se u toho tolik xichtí teď už asi ví jen on :-)
Bylo rozhodnuto. Já jsem se s ostatníma podělil o tabulku čokolády a posilněni jsme nakonec přece jen vyrazili nahoru na Javořinu. V jednu chvíli si nejsme jisti, jestli jedeme správně, tak raději Míla vytahuje mapu.
Když se otočí, aby se podíval, se kterou skupinou povalečů to vlastně jede, zjistil, že to je naše stará garda :-) - tvrdý lehojádro.
Všichni jsou bohužel mnohem rychlejší než já, ve mně se navíc pohledem do zamlženýho lesa opět po delší pauze probouzí fotodušička, tak sesedám, fotím a doufám, že na mě někde počkají.
Po několika krátkejch pauzách dojíždíme asi za hodinu konečně na samotnej vrchol Velký Javořiny.
Stojíme na česko-slovenském pomezí. Přes vrchol se valí mraky, mezi kterejma se však chvílema ukazuje i modrá obloha.
Já využívám chvilky oddychu a fotím svoje leho v krajině.
Vysílač je ještě o kousek dál - v tý mlze z počátku vůbec nebyl vidět.
Přejíždíme tedy až k němu...
...a cestou se potkáváme s povaleči, kteří sem vyšlapali před námi a teď se vrací dolů a budou pokračovat do Vápenek na oběd. Přímo přede mnou je Holfi.
A tohle je určitě eletro-Radek :-)
Zatímco fotím leháče, se kterejma se míjíme, předjíždí mě Martin na svym puzzle-lehu.
Jerguš
flevobiker
Obloha se začínala protrhávat čím dál tím víc.
Dokonce se začánal otvírat i pohled do nížiny.
Tohle byl však jeden z mála okamžiků, kdy bylo možná spatřit vysílač celej.
O pár vteřin později jeho vrchol znovu zahalila mlha.
Opět děláme menší přestávku a pořizujeme alespoň společný vrcholový foto.
Já jsem ten úplně vpravo :-)
Při sjezdu dolů začínají mlhou pronikat dokonce sluneční paprsky! Za šest let co fotím se mi podobnej pohled naskytnul snad jen 2x. Okamžitě zastavuju a je mi jedno, že mi možná všichni ujedou. Marta, která v tu chvíli jela za mnou, nakonec zastavuje taky, aby mi nevjela do záběru a čeká, až mě ten fotografickej amok přejde :-) Já zatím cvakám jak divej. Tahle podívaná však trvala jen pár desítek vteřin, po kterých se slunce znovu ukrylo za hustou mlhou.
Už bez další zastávky přijíždíme do Vápenek, kde si dáváme zaslouženej oběd. Restaurace U Černýho potoka však byla varována azubími organizátory předem a na příliv většího množství povalečů byli tedy připraveni.
Milan byl po týhle části vyjížďky extra hladovej. Po prvním chodu, kdy si poručil česnečku a guláš....
....měl pořád ještě hlad a dopřál si tedy i druhou porci - vepřo-knedlo-zelo.
Po jídle byli všichni viditelně spokojeni.
Dvorek restaurace se po dobu našeho objeda proměnil v hlídaný lehoparkoviště. A to teď už je tu zlomek našich strojů, protože rychlejší skupina před náma už je dávno pryč.
Po obědě pokračujeme dál v naplánovaný trase - jak jinak, než do kopce...
Před vrcholem táhlýho kopce zastavujeme v odbočce do vinice a čekáme na ostatní co se s náma vlekli ve skupince.
Další zastávka je v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde můžou zájemci ochutnat víno a burčák. Nic pro mě, takže se moc nezdržím a hledám někoho ze známejch, kterej by jel dál.
Z Blatnice vedl snad nejnechutnější kopec z celý vyjížďky. Vejšlap na Javořinu byl možná delší, ale určitě ne tak strmej. Tady čekáme docela dlouho, před odjezdem však s přibejvajícími mraky hledám blikačku a ostatní mi ujíždějí.
Nebejt paní, která mě v jednom místě nasměrovala na cyklostezku do Nivnice, a to to bylo asi ještě 15km, určitě bych zabloudil. Tady mě přepadnul hlad, tak jsem zastavil a cpal do sebe sušenky. V tom do hustejch mraků na východě zasvítilo zapadající slunce. To jsem si rozhodně nemohl nechat ujít, samozřejmě jsem upustil jídlo a začal tahat foťák.
Už na silnici na kopci kousek před Nivnicí se slunce objevilo znovu. V tu chvíli jsem jel s pár dalšíma povalečema, který mě dojeli při předchozím zastavení, ale když jsem spatřil tohle, rozloučil jsem se s nima, zaparkoval leho v příkopě a s foťákem jsem se škrabal po menší stráni na pole, abych udělal pár dalších fotek.
Pohled na západ se sluncem těsně nad horizontem byl úchvatnej. Po silnym dešti ráno a dopoledne byl vzduch krystalicky čistej a kontrast mračen se tak zvyšoval.
Kdyžk jsem už za šera konečně dorazil do kempu, ostatní už tam dávno byli.
Vyjížďka první den srazu - čtvrtek - byla dlouhá asi 80 kiláků a co do počtu nastoupanejch metrů docela namáhavá.
Tak jsme něco málo ještě pojedli...
...počkali, až dorazí Kamil, a zalezli pod stany do spacáků.
V pátek ráno vypadala obloha podobně jako předchozí den, ale naštěstí nepršelo. Přibyly další stany povalečů, kteří dorazili během čtvrtka.
Zatímco čtvrtek byl charakteristickej dlouhou společnou vyjížďkou, která zabrala prakticky celej den, v pátek jsou akce docela rozkouskovaný. Dopoledne je lehobazar a jinak dost času na pokec. Milan, kterej se s Mílou a Zdendou před necelym tejdnem vrátili z lehoexpedice k Baltu tady vypráví zážitky z cesty Kamilovi. Z vyhřátýho spacáku se mu moc nechtělo a možná je to na něm trochu vidět :-)
Přijel i čerstvej povaleč Filip, kterej zalehnul opravdu nedávno. Je jedním z těch, kterýho leho chytlo hned při prvním a vlastně náhodnym testu na jedný akci, kde byli Míla se Zdendou a Martou.
Na srazu si mohl vyzkoušet i pocit na třech kolech a je vidět, že se mu to líbilo.
Já jsem si v lehobazaru koupil novej stojan. Ten starej mně vydržel asi rok a definitivně podlehl zátěži leha při nedávný vyjížďce na Benešovsku. Tak snad mi tenhle nějakej čas zas vydrží. Pro jistotu jsem si koupil hned dva.
Pomalu se srocujeme s dalšíma povalečema.
Jedna z prvních akcí je pro zájemce nebo skupinky orientační vyjížďka.
Uzavíráme tedy naše stany a pomalu se chystáme opustit stanový městečko.
Jurimír nás přišel zkontrolovat, jestli ty přípravy na cestu neflákáme :-)
Naloženo, vyjíždíme, ale pořádně nevíme kam.
Při první diskusi nad mapou Kamil možná i trochu nechtěně prozradil svý orientační schopnosti, tak byl zvolenej naším navigátorem. Marta jede hned vedle.
Jedeme dál Nivnicí. Marta s Milanem suveréně objíždí retardér po chodníku, Míla s Kamilem jsou jím zdá se trochu rozhozený a chvíli stojí jako zkamenělí :-)
Už jsme si zvykli, že se většinou jede do kopce. Na vršku s Kamilem a Zdendou zastavujem a čekáme na ostatní. Kamil odfukuje a Zdenda se zvědavě kouká do mý čočky, kterou na něj mířím.
Jako první nás dojíždí Míla a Martin na svym skládacim puzzle-samo-domo-lehu.
V bazaru si Martin koupil i skládací šlapky, tak si je při každý zastávce musí cvičně složit - na co jinýho by mu pak byly, že jo...? :-)
Konečně se do kopce vyhrabala i Marta, která si v bazaru zakoupila novou, snad víc větrající, podložku na sedlo.
Jestli bys kopec z Blatnice ke Svatýmu Antoníčkovi dlouhej a strmej, tak tenhle ho s přehledem překonal. Navíc kostkovanej, což ještě víc zvyšuje valivej odpor kol. Všichni až na Martu a Milana jsme tlačili.
Nahoře se u kontrolního stanoviště dozvídáme další trasu cesty. Navíc ještě zajíždíme asi o půl kiláku dál, protože Kamil zavětřil kešku. Byla ukrytá naproti těmhle vinnejm sklípkům ve vykotlanym kmenu.
Tak se zalogujeme....
...Martin tu zanechá aspoň geocoin, kterej už tahá asi taky pěkně dlouho.
Je tu pěknej výhled do polí. Skrz zataženou oblohu jen občas prosvitne sluneční kotouč. Nejdůležitější pro nás je ale to, že neprší.
Po odlovení kešky pokračujeme v orientační vyjížďce. Krpál, do kterýho jsme se pracně vyškrabali...
...nakonec zase sjedeme dolů.
Ve Vlčnově je najednou slyšet hlasitý zasyčení a Martinovo zadní kolo bylo během pár vteřin prázdný.
Zdenda, proslulej svoji schopností píchnout během jedný vyjížďky 2x až 3x, okamžitě přispěchal na pomoc s náhradní duší.
Martin tedy spravuje obklopen poradním sborem s hlubokými zkušenostmi :-)
Díra v duši to byla pěkná a navíc z vnitřní strany. Je jasný, že to muselo prodřít něco ostrýho v ráfku. Na opravu ráfku je využita slavná rambopáska, která byla jedním z hlavních témat našeho setkání v kempu Ostrov na Malý Skále. Marta o ní básnila skoro celej den, protože ji někomu pučila a on si ji už nechal. Coby zástupkyně Mezinárodní rambopáskový federace pro lehooblast Čech, Moravy a Slezska však bleskurychle doplnila rambopáskový zásoby a na tenhle sraz už samozřejmě opět jela náležitě vybavená :-)
Po výměně duše vyráží Martin na testovací jízdu a zdá se, že je vše v pořádku. Můžem tedy pokračovat.
Cíl orientační etapy je v Uherskym Brodu v sokolovně, kde jsou v plánu závody tříkolek.
Protože se jich aktivně neúčastním, je spousta času na obhlídnutí jednotlivejch strojů. Tenhle myslím vyhrál cenu nejkrásnějšího homebuildu letošního srazu.
Ve srovnání s ním jsou naše sériový stroje absolutně nezajímavý.
Podobně jako ve srovnání s tímhle bambusovym krasavcem, kterýho si Míla i vyzkoušel.
Osobně se mi tohle líbí víc než předchozí dřevoleho - přijde mi mnohem... jak to říct... "přírodnější".
Na sraz dorazil i Jirka, kterej nás loni dojel cestou na Kateřinskej lehosraz, na kterej se dalo jet po vlastní lehoose. Letos však i on přijel vlakem.
Zatímco tříkolkáři se chrtí dole na trati, my si dáváme alespoň oběd.
A jinak posedáváme na lavičkách a kromě pokecu občas sledujeme, jak si to tříkolkáři rozdávaj. Pár jich skončilo v sobě. Tady zrovna probírám s Kamilem výhody a nevýhody svýho Nikonu, Hanka zaujatě sleduje závody.
Kameraman, kterej bude připravovat památeční DVD tady zrovna vyslýchá Martina na téma "proč jezdí na lehokole".
Mezi tím se Marta přivalila na handbiku - tříkolce s ručním pohonem. Vypadala docela spokojeně, i když na delší vzdálenost a navíc do kopce to pro jinak netrénovanýho člověka musí bejt utrpení.
Na závodní dráze nějaká regionální tv zjišťuje lehoinformace od jednoho z nejpovolanějších.
Podívat se přišli i čtyřnozí chlupáči - přece si takovou akce nemůžou nechat ujít! Tolik lehostrojů na jednom místě už možná v životě neuvidí.
Opravdu bylo na co koukat.
K vyzkoušení jsme si půjčili i tenhle azubí prototyp lowraceru. Zdenda poprvé usednul...
Vzhledem k tomu, že má člověk pozadí proklatě nízko, je potřeba dávat pozor na přízemní mrazíky, který se na podzim již mohou vyskytovat :-)
Testuje Milan. Na tomhle stroji je vlivem celkově nízký polohy mnohem kratší doba na reakci v případě náklonu než na vyšších kolech. Milan, zvyklej ze svýho Ibexu na horní řízení, ale s tímhle neměl prakticky žádný problémy. Já se Zdendou jsme šněrovali mnohem víc.
Závody tříkolek jsou u konce, v plánu je hromadný focení nápisu AZUB. Bohužel kvůli nutnosti policejního doprovodu sjedanýho na určitou hodinu při spanilý jízdě Brodem už nedošlo na závod v pomalosti.
Na focení jsme leha volně "pohodili" na zem.
....a k týhle hromadě šrotu jsme se začli seskupovat do nápisu AZUB.
Nakonec se po instrukcích fotografa ze střechy sokolovny zadařilo.
Tak ještě v podřepu....
...a přímo hleď nahoru!
A je to. Teď si jen počkat na fotky. Blíží se šestnáctá hodina, je čas sebrat stroje ze země a připravit se na spanilou jízdu Uherskym Brodem a dál do Nivnice.
Jurimír už se při spatření mýho objektivu raději kryje, aby neudělal zas nějakou nevhodnou grimasu :-)
MP už je tu, šestnáctá odbila, start!
A jedeme z kopcééééééééééééé :-)
Přijíždíme na násměstí, kde opět jezdíme "kolotoč". Tady to ale na rozdíl od Kateřinskýho lehosrazu bylo "plánovaný", a myslím, že to pak nemělo takovou atmosféru jako minulej rok.
Všichni jezdíme dokolečka, kolemjdoucí vytahujou svoje mejdlový krabičky a pokud jsou údivem schopný vůbec něco dělat, dělají si aspoň pár cvaků.
Po několika kolečkách všichni zastavujeme a čekáme na proslov starosty UB, kterej se taky přišel podívat. Tyhle akce fakt nemusim...
...takže jsem byl nakonec rád, když po těch zdvořilostních formalitách, od kterejch jsem byl naštěstí dost daleko, zazněl povel ke startu. Opět za asistence MP, aby byl náš průjezd co nejrychlejší a nezkomplikoval tak zbytečně dlouho páteční odpolední dopravu, opouštíme Uherskej Brod a míříme zpátky do Nivnice.
Projíždíme i přes krásnej cyklomost...
...kterej překlenuje místní vlakový nádraží.
Tady na chvíli zastavujem, abychom se opět v klidu seskupili a jeli pokud možno pohromadě - pár křižovatek nás ještě čeká. Tady je v záběru zadní osvětlení Radkovy pojízdný lehoelektrárny.
Už pozdě odpoledne přijíždíme do kempu. Po setmění je v plánu ještě večerní jízda světel opět do Brodu a zpátky. Máme víc jak hodinu času, tak testujem ostatní leha.
Milanovi se po prvních problémech s rozjezdem nakonec přece jen podařilo zkrotit Martinovo puzzle-leho...
...a pomalu míří směrem na asfaltku vedoucí od kempu. Moc nadšenej z toho nebyl, je vidět, že je zvyklej na svýho Ibexa. Tohle mu navíc bylo malý :-)
Luboš pro změnu zkouší motorizovanou tříkolku - na rozdíl od jinejch měla tahle spalovací motor z nějaký motorky.
Byl to jedinej smraďoch srazu :-) - všichni ostatní, pokud měli pomocnej pohon, byly na elektriku.
Pomalu se začíná šeřit, večerní jízda světel do Brodu a zase zpět se pomalu blíží. Ještě kecáme o všem možnym (tady zrovna Míla, Zdenda a Milan).
Uprostřed jeden možná budoucí lehokolista, kterej se zajímal o azubí lowracer.
Důležitý informace platný v průběhu srazu - mohlo se hodit v případě zabloudění, poruchy, nebo náhlý ztrátě sil jezdců :-)
Úžasná tříkolka - unikát srazu - která má na rozdíl od všech ostatních řiditelný zadní kola a přední má naklápěcí.
Jezdit na ní, aspoň co jsem viděl ostatní, není zrovna jednoduchý, když na tom člověk sedí poprve. Mistr majitel (Dušan se tuším jmenoval?) s ní však s přehledem vyjel na Javořinu a pak sesvištěl zpátky terénem jakoby nic.
Přední kotouč je eliptickej a co mi Dušan vysvětloval, má to svý důvody.
Tady je vidět i naklonění předního kola.
Pomalu se sbíráme na večerní spanilou jízdu.
Než jsme vyrazili, zapópovali mně Tonda s Hankou :-) Pak už jsem nefotil, protože s bleskem by to nemělo ten efekt a bez blesku se mně nechtělo řešit pevnej podstavec. Večerní jízda ale byla snad to nejlepší z celýho srazu. Kamil měl dokonce cestou zpátky střet se srnkou nebo co to bylo. Naštěstí se ale nic vážnýho nestalo. Po návratu byl opět akorát tak čas na zalezení do spacáků. Lehoakcema přeplněnej pátek je za náma!
V noci na sobotu prej pršelo - já teda o ničem nevím, musel jsem mít fakt tvrdý spaní po tom všem. Ale ráno je naštěstí relativně pěkně, obloha se pomalu protrhává.
Vyrážíme opět do Uherskýho Brodu. Tady se opět seskupujem na jednom parkovišti. Z Maďarska přijeli dva tyhle velomobily - fakt pěkný.
Při průjezdu Brodem nám opět (a tentokrát už naposled) pomáhá místní MP.
A jedeme dál! Tentokrát míříme do Uherskýho Hradiště a odatmtud dál do Velehradu, kde bude oběd.
Kamil a za ním další.
Tak mě napadlo, jestli by kvůli nám zastavili i vlak :o)
Auta stojí, lehokola jedou :-)
Lehotandem - já bych si asi na jízdu pozadu nezvyk, už jen kvůli tomu, že bych pořád na někoho koukal :-)
Zdenda v celý svý kráse - prej na mě zavolá svýho právníka :o)) Mimochodem jeden z "Balťáků" :-)
Kdo je kdo? Poznáte se někdo?
Přejíždíme rušnou silnici E50 - tohle místo bylo fakt o hubu, protože tu všichni jezdí jako prasata. Před touhle křižovatkou nás Honza několikrát důrazně varoval.
Naštěstí jsme ji všichni bez problémů překonali - před sebou tlačím Mílu, Milana a Kamila.
Jo a ještě Zdenda ve žlutym se tam vyloup.
Budeme odbočovat vlevo - nebo lépe, jak já říkám, VLEHO :-)
Mistr na dřevěnym kole - bohužel nevím kdo to je. Tyhle velký akce jsou dost anonymní, proto mám rači menší srazy.
Zastávka kousek od Uherskýho Hradiště se na chvíli proměnila v lehozastávku. V pozadí je nějaká likérka, a na travnatym placu před ní rostly švestky.
Na tomhle místě se opět trochu seskupíme.
Tonda s Hankou, která lehu zatím pořád odolává. Nedávnou naši stokilometrovou vyjížďku v Poděbradech, kterou s náma celou absolvovala na zábradlí, jsem jí fakt nezáviděl.
Dojíždí i pomalejší - je nás jako much :-)
Další záběr lehokolegů, který bohužel neznám.
Zdenda a Míla - ježiš co mu to vyrostlo pod trikem??? :-) A třetího povaleče vpravo opět neznám.
Z lehoperspektivy mýho Miníka.
Tahle kraksna se do lehozáběru opravdu nehodí.
Zato tohle byl sběrač mrkve.
Přejíždíme most přes řeku Moravu.
Čapí hnízdo - nikdo ale nebyl doma.
Pod jedním z železničních podjezdů vjíždíme do "myší díry".
Vjíždíme do Zlechova - už jsem myslel, že tu bude oběd, ale to jsem se splet. To až ve Velehradu.
Krchov ve Zlechově
A kopec dolůůůů - to je příjemná změna, těch nahoru bylo taky dost.
Některým turistům padaly čelisti, někteří vytahovali mejdlový krabičky...
Tohle už jsme ve Velehradu.
Někdo se tu zrovna loučil se svobodou :-)
Konečně! Tady bude oběd, hlad už začíná bejt velkej.
Čekáme až nám donesou papání. Tady peníze nevýbírá číšník, ale chodilo se platit k baru, kde se stála dost dlouhá fronta - měli v tom docela zmatek:)
Ostatní povaleči - já s Milanem odcházíme, protože máme v plánu vyrazit domů už dneska.
Ještě cestou ke kolům koukáme po okolí.
Mapu trasy zpátky nám pučil Martin. Jinak bychom nevěděli. Do kempu to máme asi stejně daleko jako jsme dojeli sem. Vyráží s náma ještě Zdenda a Kamil.
Po asi dvou hodinácesty, kdy jsme se prodrali i v tu dobu přelidněnym Uherskym Hradištěm (konaly se tam Slovácký slavnosti) přijíždíme do kempu v Nivnici a začínáme balit. Po mym stanu zůstal jen tenhle vyleženej obdélník. Tři dny a tři noci lehosrazu jsou za náma.
Harampádí je v autě, lehokola na vleku, Milan už zajišťuje plachtu a chystáme se vyrazit domů. Na večerní zábavu ani nedělní závod už nezůstáváme, přece jen bude lepší vyspat se před dalším pracovním tejdnem aspoň jednu noc v pořádný posteli a hlavně dostatečně dlouho :-)
Chvíli jsem myslel, že neodjedem. Favorit odmítal nastartovat. Kamil radí Milanovi, ať zapumpuje přímo v motoru.
Nakonec se všechno podařilo, dokonce i na vycouvání s vlekem bylo dost místa. Navíc už to má Milan ve voku, když jsme se marně snažili otočit se ve slepý ulici cestou sem :-)
Bohužel všechno pěkný jednou končí. I když jsem měl z lidnatosti týhle akce trochu obavy a bez některejch částí programu bych se klidně obešel, bylo to nakonec super.
Milan vyjel před kemp...
Loučíme se s Kamilem a Zdendou, kteří s náma jeli z oběda zpátky. Ostatní zůstali ještě na místě a asi se šli podívat i na Slovácký slavnosti v UH.
Cestu domů volíme přes Brno, přestože si zajedem, bylo to nakonec opravdu lepší, protože jsme se nemuseli drkotat rozbitejma okreskama.
Cestou přes UB ještě potkáváme pár lehokolistů, kteří se vrací. Loučíme se s nima, nevím, jestli jim došlo, že jsme jedni z nich. Tak snad zase za rok.
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
Album zobrazuje pouze fotky a videa ( z ). - zrušit filtraci.

Odstranění fotek a videí z alba

Vyberte všechny fotky či videa, které chcete smazat a potvrďte akci.

Název

Velký lehosraz v Nivnici u Uherského Brodu - 8.9. až 11.9.2010

Popis

Velký lehokolový sraz roku 2010, který se tentokrát konal v Nivnici u Uherského Brodu a organizovali ho přímo Azubáci. Drtivou většinu fotek jsem se snažil okomentovat, aby i po roce, dvou, třech bylo jasný, co se na srazu vlastně všechno dělo. Není nad to si to pak znovu přečíst. Pokud se na některý fotce najdete, budu rád, když mi napíšete, ať vím, koho jsem to vlastně do svýho alba zvěčnil :-)

Období

září 2010

Statistiky

  • 221 fotek
  • - zobrazení
  • 0 se líbí

Kategorie a štítky

cestování, koníčky, sport, události
#cestování #koníčky #sport #události

Nastavení

Veřejné album

Vidí všichni lidé.

Přístupné pouze pro 18+

Vidí pouze lidé, kteří potvrdí svou plnoletost pro zobrazení obsahu 18+.

Skryté album

Vidí pouze lidé, kteří znají přesnou adresu alba.

Zakódované album

Vidí pouze lidé, kteří zadají kód, který nastavíte.

Nahlásit album
Dovolená 2020
bleg
Reklama

Další alba autora

Nabídnout další alba

Podobná alba

Nabídnout další alba

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí...

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout
znovu

Také album můžete sdílet

Spustit prezentaci Zastavit
TIP Změny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotkuvideo tak objeví více lidí.
0
Nahlásit fotkuNahlásit video
Velký lehosraz v Nivnici u Uherského Brodu - 8.9. až 11.9.2010

Líbí se vám album

od miniradek?

Prohlížet podobná alba
Nahoru
Komentáře Přidat
Přihlásit a komentovat